Trattoria Cicala
11/08/2009
1:45hod
840,- + 160,-Kč
Spaghetti alla bolognese
Fanta & půl láhve vody
Epesní hruškový dezert
Spaghetti linguine al pesto
Cola & půl láhve vody
Mozzarella
Jíst v restauraci, kde před Vámi jedl Bruce Willis, J. Depp, J. C. vanDamme, Morgan Freeman, S. Connery, Matt Damon nebo Antony Hopinks a přitom zůstat ve špinavé Žitné ulici? Ulici, kde není jediný strom, zato tisíce projíždecích aut, několik sexshopů a Sheraton hotel. Zdá se to nemožné, ale Trattoria Cicalo je důkazem, že i nemožné může být možným.
H2 mi třikrát cestou zopakoval, že projdeme Krakovskou ulicí, já však nějak podvědomě odbočil do ulice Ve Smečkách, plné "kabaretů". Njn ex-profesní deformace ;-)
Cestou jsme probrali strasti a slasti zaměstnavatelsko-zaměstnaneckých vztahů a po zbytek oběda jsme řešili převážně moji nadcházející plavbu, plavbu kolem světa a její náklady - časové, finanční, osobní. A taky pičmulínkovství některých podnikatelů.
Zpět jsem si ještě u solárkem vytuněného týpka ve WorldClassu stačil pozastavit členství. Budu pokračovat (modří vědí, že začnu) po návratu! Určitě. Jakože se PTB jmenuju :-)
Tématicky jsem začal tím, jak se sláva UZEO.CZ dostala až k porotci reality-investorské show Den D Ondřeji Bartošovi a jak mne mile překvapil znalostí pravidel a obsahu našich úterních jídelních seancí. V jednom z předchozích dílů jsme název jeho pořadu zmínili a nějaký šikovný media-monitorovací robůtek stihl stránku oindexovat a naservírovat mu jí do emailu. Osobně se domnívám, že Ondra také rád jí a myslím, že být to jen na něm, pokusil by se nás zainvestovat ze své andělské peněženky výměnou za možnost účastnit se obědů s námi – nemáme ale žádný byznysplán a když už tak pěkně přednáší o tom, jak vitální součástí podnikání takový plán je, tak přece nemůže kvůli žrádlu porušit své zásady. Každopádně se pokusím uvést tak často, aby neunikl média-monitorujícím ohařům televizních investorů.
Téma se dále stočilo k PodnikánívUSA, k Patjově odjezdu na cestu kolem světa za 14 dní a pak jsme se hodně bavili vybraným podnikem.
Vstup do Cicaly vypadá jako vchod podniku 4cenové skupiny. Úzký, tmavý, vlhký podnik, kde vás uvítá výčep a nuda v poledne. Dlaždicová podlaha, kovové stoly, zašlé ubrusy. Projdete kolem šatny na konci podniku, odbočíte doleva a jdete po schodech..kamsi do sklepa. Někde na pátém schodě, kde už by se šero dalo krájet a exportovat ve velkém do světlých zítřků, jsem začal pochybovat o zdravém úsudku H2.
Po pár dalších schodech naštěstí přišlo vysvobození. Majitel, číšník, papa - vše v jedné osobě
- sedicí u jednoho ze stolů se nám vydal naproti, aby nás osobně pozdravil a usadil.
Voda, domácí chleba, stopoložkový jídelák a po ní nejlepší scénka dne. H2 při objednání mozzarelly se (omylem) zeptal, zda je dobrá. V tu chvíli pan Cicalo předvedl nenapodobitelné rozhození rukama doprovázené česko-italským sdělením, že přeci on..on by jinou než vynikající neměl. Ale to rozhození rukama! To Al Pacino nebo Robert DeNiro by ani za týden nenatrénovali. To se člověk asi musí narodit Italem.
Mozarellu však nedoručili včas do podniku, takže jsme začali hlavním chodem s ujištěním, že "papa" zařídí mozzarellu a bude ji servírovat jako druhý chod.
H2 - prezentující svoje schopnosti italštiny převážně slovy "grazie" a "si si si si si" - dostal i italsko-český výklad o druzích mozzarelly, který jsme však moc nepobrali a zakončili "si si si, grazie" :-)
Já si dovolil mozzarellou pohrdnout - očekavajíc nějaký další výstup pana Cicola. Ten se však nekonal, ale to vůbec nevadilo, protože jsem si vybral uber-epesní hruškový dezert.
Po hodince v podniku jsme zaplatili účet a na závěr absolvovali prohlídku desítek rámečků s fotkama pana Cicely a hollywoodských A-list, B-list.....D-list celebrit.
Nebýt osobního tipu (jehož původním autorem je prý Honza Bárta aka Ahyde) nikdy bych do této, zvenku nevábně vypadající a na rušné Žitné ulici lokalizované putyky nepáchnul. Je to jak s rybníčkem brčálníčkem…na první pohled to vypadá jako další z řady italských restaurací, ale na druhý pohled už vidíte, že vstupní dveře zdobí snad desítka různých gurmánských ocenění. V první místnosti s barem a stoly není nikdo, jen tmavovlasá vyšívající dívka. Pěknou češtinou nás uvítala a ukázala na vstup do “sklepa”. Někde v půlce schodů, kde už temnota skoro znemožnovala rozeznat ze kterého slavného italského filmu je fotografie na zdi se mně Patja zeptal slabým hláskem “jdeme vůbec dobře?”
Ale za moment se troche rozjasnilo a už jsme vcházeli do sklepních prostor restaurace. Uvítal nás sám pan Cicala a vyšívající slečna nahoře se později ukázala jako jeho dcera. Prostě rodiný podnik. Díky mé plynulé italštině jsme velmi rychle vyřešili volbu stolu i nápojů a začetli se do jídelních lístků. V restauraci v té době byli snad další dva hosté. Stále unešen z Al Dente jal jsem se, se sicilským přízvukem, objednat instalatta de mozarella buffalo…ale pán gestikuloval, že se omlouvá, ale má jen „normální“…a pak že je vlastně lepší dobrá normální mozarella, než ta bůvolí, kterážto se dělá v menších bocháncích a ta normální ve větších. Prostě poznal znalce, tak se pochlubil trochou zákulisních tajů. Dcera mu nakonec pošpitala, že mozarellu nemají vůbec, že dneska ještě nedorazila. Pán se mne teda snažil ulovit na tuňáka, ale neuspěl. Jako druhé jsem si dal své oblíbené bazalkové pesto a pán odplul s jasným záměrem mozarellu pro mne získat stůj co stůj. Někdy v první třetině druhého, resp. Prvního chodu dorazil a vítězoslavně oznamoval příjezd mozarellového dostavníku a já mu dovolil mi jí servírovat jako chod druhý. Byla vynikající, stejně jako salát, mrkev a rajčata zkropená panenským olivovým olejem. Dezert jsem si nedal, ale jídlo mne v danou chvíli zcela uspokojilo.
Neuvěřitelné, že půlka Hollywoodu tu jedla. Že scházeli po těch schůdcích a cestou zpět míjeli - třeba jako my - dceru pana Cicola, která ve volných chvílích vyšívá a koukám na malou ušmudlanou televizi.
Když o tom zpětně přemýšlím, vše to dává smysl. Podnik má tu "svoji" italskou atmosféru - atmosféru poctivé rodinné restaurace na periférii některého jihoitalského města. A to se cení. Třemi hvědičkami.
